Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dva revizoři

U kina Mír nastoupili do tramvaje dva revizoři - jeden předem a druhý zadem. Učinili bleskový zátah a skončili u mě, neboť jsem byl v tramvaji zcela sám. Strčili mi pod nos téměř společně svoje krásné, pestře malované revizorské placky s takovým gestem, jako kdyby ukazovali silně krátkozrakému, kolik je hodin. Já krátkozraký nejsem, a tak jsem ihned věděl, kolik uhodilo. Na orloji právě uhodilo deset hodin večer a končil první dubnový den. Ještě jsem samozřejmě neměl v tramvajence novou dubnovou známku a občas jsem takhle pokoušíval jinak velice seriozní osud - alespoň co se jízd tramvají načerno týče.
Revizoři trpělivě sledovali, co asi podniknu a radostně si za zády mnuli ruce - každý svoje. Jeden měl pleš a rýmu a druhý měl brýle a syna na vojně někde u Plzně. Oba to byli pánové v letech a v prošlapaných polobotkách. Mé sebevědomí odkulhalo zkroušeně na sedadlo pro invalidy. Zůstal jsem uplně sám. Hrabal jsem se v pudu sebezáchovy ve své tašce plné knížek do školy a hlavně plné mé prošlé tramvajenky. Jak už to černí pasažéři v podobných situacích dělávají, získával jsem čas.
Revizoři se na mě chápavě dívali a konejšivě mi povídali, že mají času dost a sedli si vedle mne a nespouštěje ze mě oči, četli si nápisy na kolem míjejících ozářených obchodech. Trpělivě jsem se dál hrabal ve své tašce a zcela bez zájmu a radosti jsem nacházel kousky zápalek, tu a tam desetník, krabičku od ... antiperlí a hlavně tramvajenku, šklebící se na mě křivě svou červenou březnovou známkou. V tu chvíli bych si nejraději vlezl do té tašky sám, zavřel se a nechal se odcizit a spronevěřit.
Blížili jsme se k zastávce u muzea. Řidič začal brzdit, čehož jsem využil a vrhl se ke dveřím, leč dveře zůstaly zavřené a řidič potměšile přidal opět proudu. Oba revizoři nevzrušeně vstali jako jeden revizor a s divnými úsměvy se ke mně blížili. Jejich dlouhé chlupaté ruce hbitě ručkovali po stropních držadlech, jak už to u lidí, jimž se stala jízda tramvají každodenním chlebem, bývá.
Zalil mne studený pot, na hřbetech rukou mi vyrazily drobné pupínky, v kalhotech mi zběsile tlouklo upadnuvši tam srdce. Tramvaj svištěla obrovskou rychlostí Denisovou ulicí a rychle se míhající světla dělala se zsinalých obličejů revizorů celou děsivou škálu všech možných oblud a příšer, co jich znám z pohádek a z vojny. Od chodidel nahoru mi stoupal smrtelný chlad a řidič tramvaje se smál jako blázen a zběsile hrkal pokladnou.
V tom v mé hrůzou beztvaré hlavě došlo k spásonosnému zkratu. "Ani hnout!" Zařval jsem skrzevá stažené hrdlo, "nebo budu číst." A jako pistoli z pouzdra jsem pomalu vytáhl třesoucí se rukou z tašky ohmataný svazek knížky Jak se kalila ocel. Revizoři se v tu ránu vrhli na kolena, rozžvíkali pokutové bločky a šourali se ke mně po zaplivané podlaze. Žadonili o milost, ať je ušetřím tak krutého osudu, nabízeli mi své hodinky a zlaté zuby a plačtivě mě ujišťovali jeden přes druhého a druhý přes prvního, že to s tou revizí byla jen taková legrace a že jen plní příkazy zeshora. Řidič mi, snad s přehnanou ochotou, zajel s tramvají až k okraji chodníku a já triumfálně vystoupil - s taškou dvakrát těžší, protože mi do ní vděčný řidič odsypal z pokladny plno korun a dvoukorun.
Venku slabounce pršelo a vzduch voněl přicházejícím jarem. Bylo mi pěkně a zatoužil jsem po svém nebo něčím děvčeti.

 
 

 

Mail list



Archiv

Kalendář
<< září >>
<< 2019 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30            


Statistiky

Online: 1
Celkem: 183438
Měsíc: 1428
Den: 36